22/8/2021
Recenze Headliner: Jelen - Věci a sny

Jelen byli ve svých počátcích považováni za českou variantu anglických Mumford & Sons. Jak čas běžel, obě kapely se každá po svém dále vyvíjely. Mumfordi se částečně elektrifikovali a stala se z nich sice dobrá, ale normální britská kapela. Jelen si vyzkoušel kouzlo písní Michala Tučného a poznal krásu chvílí, kdy refrény notoricky známých skladeb zpívá celý přítomný dav.

Jelen přispěl do panteonu nejlepších českých desek všech dob

Jelen byli ve svých počátcích považováni za českou variantu anglických Mumford & Sons. Jak čas běžel, obě kapely se každá po svém dále vyvíjely. Mumfordi se částečně elektrifikovali a stala se z nich sice dobrá, ale normální britská kapela. Jelen si vyzkoušel kouzlo písní Michala Tučného a poznal krásu chvílí, kdy refrény notoricky známých skladeb zpívá celý přítomný dav.

Na své nové desce si vychutnává plnými doušky kouzlo sborového zpěvu, který jako by podtrhoval poselství, jež Jindra Poláka jeho boys lidem sdělují. Když takový mohutný sbor zpívá, že „jednou se sejdem v oblacích“ nebo nečekaně vykřikne „Neshořel!“ v Pálím, emoce explodují a v duši se rodí pocit, že asi takhle to má opravdu být, když to všichni zpíváme a tím pádem také až někde u srdce cítíme. Nová deska Jelenů pojednává hodně o emocích a nejsou to většinou emoce radostné.

Citát z písně V oblacích je pro nové album Jelena typický. Věci a sny jsou deskou o koncích, o rozchodech a hlavně o loučení. Loučení je přítomno v různých podobách snad v každé písni. Ne nadarmo se také poslední skladba jmenuje Rozlučková! A už v první písni Někde kolem potkáváme opilého vypravěče, který se vyrovnává s odchodem svého milovaného ženského elementu: „Jestli jsi ještě někde kolem, / prosím vrať se, ať ti můžu sbohem dát, / ležím pod kuchyňským stolem / a už nemám sílu po dvacátý vstát.“ Někdy je to ještě drsnější a pod textem tušíme i něco mnohem tragičtějšího: „Najednou dech mi dochází, / jak život z těla uniká / a v prapodivný extázi / svět se halí do ticha.“ Jsou tu ale také jiná loučení. V další hitovce Ještě jednu noc se při odchodu milenky po bujné noci dozvídáme, že „Vím, že na tebe čeká / a píše ti, kde seš / a lhát že není snadný…“ (Jako pokračování by se hodila Stypkova Dobré ráno, milá.)

Sladký pocit z bolesti,tak by se to album také mohlo jmenovat

S loučením souvisí i další důležité téma „alba konců“ a tím je nenaplněnost nebo vyprázdněnost vztahu, která stojí za řadou rozchodů a loučení: „Jediný, co chci, je, abys mě chtěla, jako chtělas mě dřív,“ zpívají Jeleni v zatím nejúspěšnější písni z nové desky. Něco nedokonale prožitého ale objevíme skoro v každé písni. V Nebreč, Sáro (s procítěným sólovým partem Kateřiny Marie Tiché) je to vyjádřeno obrazem krabice rukavic, v níž na dně leží „dárek tobě na míru, co jsem ti dávno už měl dát“. Stejně tak možná v nejhezčí písni Pálím, kde pocit nenaplnění z veršů doslova sálá: „Chtěl jsem s tebou jaro vyhlížet / stará pravda ale tvrdí, že / hezké chvíle větry odvanou / hluboký jizvy v srdci zůstanou.“

Kouzlo Věcí a snů jev tom, že přes všechny smutné věci, o nichž Jeleni tentokrát hrají a zpívají, nejde o tragická poselství. Sladký pocit z bolesti,tak by se album také mohlo jmenovat. Však také sladkobolnost příběhů ze své nové desky v jedné chvíli sami potvrzují: „Když špatná zpráva klepe na dveře, je to jak v mýdlový opeře.“ Někde vzadu neustále rezonuje pozitivní tón životní energie, která to všechno hořké překonává a uznává, že všechny konce měly svůj krásný začátek, který bychom z paměti neměli vymazávat,a že kdyby nebylo bolesti, nebylo by ani radosti.

K chvále nové desky přidejme ještě obdiv k aranžérským nápadům (zvláště rytmické nástroje ve výsledném mixu doslova září) a ke zpěvnosti písní. To jsou písně psané pro živé hraní. Písně, které zvednou publikum ze židlí a přinutí ho všemožně participovat na výsledku. Možná občas zazní něco až moc pompézního(sbory k tomu svádějí) nebo dechy tu a tam připomenou Kryštofy, ale to jsou zanedbatelné drobnosti. Album nepochybně patří do panteonu nejlepších českých desek všech dob.

Text převzat z časopisu Headliner, autor Josef Vlček

Zpět